26. 12. 2011

Pověst o Duhovém mostu

    Když umře nějaké zvíře, které je tady na zemi někomu zvláště blízké, dostane se na kraj Duhového mostu. Jsou tam krásné louky, kopce a jezera, kde si naši psí kamarádi mohou spolu hrát. Mají plno dobrého jídla, pití i slunečního svitu, jsou v teple a v pohodlí.

    Tam pejsek zase omládne, může volně běhat podle chuti, k jídlu má tu nejjemnější játrovou paštiku, k odpočinku ho čeká pelíšek z prachového peří. Nic ho nestraší, nejsou tam žádné bouřky ani zlí tvorové.

     Naši chlupatí kamarádi mají zkrátka všechno, co jejich srdíčka žádají a po čem v životě toužili. I neduhy, které je v životě provázely, jsou pryč. Ten, kdo byl starý, je opět mladý; ten, kdo byl nemocen či poraněn, je zdráv a při síle, plný života. Jsou zpět takoví, jaké si je pamatujeme z nejkrásnějších dnů. Jsou šťastní, až na jedinou maličkou výjimku - chybí jim jejich páníček, přítel největší. Všichni si spolu hrají, až přijde den, kdy se pejsek najednou zastaví a zpozorní, podívá se do dálky. Jeho jasné oči se rozzáří, celé tělo se nadšením rozechvěje.

     Opustí  kamarády  a  rozběhne se zelenou trávou k obzoru, stále rychleji a rychleji. Objevil svého lidského přítele a když se konečně setkají, pevně se obejmou. V radostně bláznivém vítání pejsek olíže tváře, a lidské ruce pohladí jeho hlavu. Člověk se znovu podívá do věrných očí, které nadlouho zmizely z jeho života, ale nikdy se neztratily z jeho srdce.
Už je nic nerozdělí.

     A tehdy překročí Duhový most společně…


Žádné komentáře: